Angelina Steenstra – vedena strachem

Angelina Steenstra – vedena strachem
„Podstoupila jsem potrat poté, co jsem byla znásilněna. Dala jsem se vést strachem, tvrdili mi, že potrat je jen drobný zákrok a že vyřeší můj problém,“ vypráví ve svém svědectví Angelina Steenstra. „Nakonec jsem se rozhodla. Potrat ukončil život mého dítěte a zahájil tak následnou část mého života, naplněnou utrpením a bolestí. Během zákroku jsem byla při vědomí. Nedali mi celkovou narkózu. Prožívala jsem paniku, strach a stud, když mi sevřeli nohy do kovových kleští. Cítila jsem, jak mi do těla zavádějí chladné chirurgické nástroje. Ostrá fyzická bolest mi pronikala tělem, když vyškrabávali dítě z mého lůna. Slyšela jsem zvuk odsávačky a viděla jsem nádobu, která se plnila krvavými ostatky mého dítěte. Uvědomovala jsem si tu hrůzu: ‚Co jsem to udělala?‘
Byla jsem vyděšená, šokovaná a cítila jsem nesmírný žal. Začala jsem plakat a věděla jsem, že to, co se stalo, se už nedá vrátit, že nelze vyprázdnit tu nádobu. Bylo to tak strašně definitivní. Najednou jsem věděla, že to, co jsem udělala, bylo zlé.
Cítila jsem to do hloubi duše, byla jsem zodpovědná za smrt. Porušila jsem zákon nezabíjet nevinnou lidskou bytost,“ vyznává žena. „Pamatuji si, že jsem chtěla umřít a myslela jsem si: Nenávidím tě, už nemáš jak to vrátit. Po zákroku mi dali něco na spaní. Nechtěla jsem se probudit. Celou cestu domů jsem proplakala,“ říká Angelina Steenstra.
Později podnikla všechno možné, jen aby zapomněla na to, co se stalo. Změnila si jméno, vystřídala zaměstnání, přestěhovala se a chtěla začít znovu. Její bolest, žal a stud to ale nezmírnilo ani v nejmenším. Nepomohl únik k alkoholu, drogám či sexuálním dobrodružstvím. Život se jí vymknul z rukou a pomýšlela na sebevraždu. Hledala pomoc u terapeutů, ale ani to nepomáhalo. To všechno jen proto, že v sobě chtěla přehlušit prostou pravdu, kterou si uvědomovala kdesi hluboko v nitru, že potrat je zlo, protože zbavuje života jinou lidskou bytost, jak sama prohlašuje.
Tuto situaci nezměnila dokonce ani svatba, která před ní znovu otevřela otázku, má-li být matkou. Workoholismus a přesčasová práce ji měla uchránit před manželským životem a tím, co s sebou partnerský vztah nese: mít děti a být matkou. Bylo to cosi, co ji bytostně děsilo, ale co vůbec netlumilo touhu po mateřství. Vůbec nejhorší bylo to, že to Angelině připomínalo potrat a vyvádělo ji to z rovnováhy, stejně jako pouhý zvuk vysavače nebo zubařská vrtačka. Každý výroční den potratu jí byl dalším důvodem k depresi.
Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Po více než desítce let přišla Angelina znovu do jiného stavu. Záhy se však ukázalo, že jde o mimoděložní těhotenství. V takové situaci i katolická církev povoluje odstranění poškozeného vejcovodu spolu s dítětem pro záchranu matčina života. Jenže ona se s tím nehodlala smířit. Teprve po mnohahodinovém rozvažování souhlasila, situaci přetruchlila a pochopila, že totéž musí prožít i ve vztahu ke svému prvnímu dítěti. Pomohl jí přitom snímek dítěte po potratu. „Plakala jsem, protože jsem připustila, aby se něco takového stalo mému dítěti,“ vyprávěla. „Plakala jsem, protože jsem je ztratila. Ale byly to slzy uzdravení,“ dodává.
Později poprosila své děti o odpuštění a nakonec si uvědomila, že už nesmí dál mlčet a že musí začít bojovat za život. „Potrat ani v nejmenším neodstranil fakt znásilnění ani mě od něj neosvobodil. Jenom dodatečně zničil mě i moje okolí a zničil živou bytost.
 

Se svolením převzato z informačního oběžníku HPŽ ČR 4/2013 - https://prolife.cz/?a=15&id=3